Vaše první svatá hodina

P. Bonifác Hicks, O.S.B.

Když Ježíš v Getsemanské zahradě začal vstupovat do svého utrpení, požádal své apoštoly, aby jednu hodinu bděli. To byla jejich první svatá hodina.

Na základě Ježíšových slov, která jim řekl po jejich první svaté hodině, bychom mohli říci, že měli kam růst, ale museli někde začít, stejně jako my ostatní. Pokud se chystáte na svou první svatou hodinu, je tento článek určen právě vám. Poskytne vám malou výhodu oproti apoštolům, protože oni neměli článek k přečtení předtím, než jim toto cvičení v zahradě naskočilo! Pokud jste již několik nebo mnoho svatých hodin vykonali, i tak získáte z tohoto článku moudrost, jak svou svatou hodinu co nejlépe využít.

Co je to svatá hodina? Svatá hodina je hodina věnovaná modlitbě. Eucharistická svatá hodina je zasvěcená hodina modlitby strávená v přítomnosti Eucharistie, ať už vyhrazené ve svatostánku, nebo vystavené v monstranci na oltáři. Mnoho lidí se ptá, co je nejlepší. Nejlepší svatá hodina je ta, kterou skutečně absolvujete, i kdyby to mělo být v místnosti u vás doma se zavřenými dveřmi. Nikdy nechceme dopustit, aby se dokonalé stalo nepřítelem dobrého. Modlete se tak, jak můžete, a ne tak, jak nemůžete. Pokud se vám nepodaří dokončit svatou hodinu, protože ji chcete mít na dokonalém místě, například v kapli věčné adorace uprostřed noci, není to dobré.

Když začínáte svou svatou hodinu, pomůže vám, když si vytvoříte malý tělesný rituál, který vám pomůže upozornit vaše tělo, že vstupujete do zvláštního času soustředěné modlitby. V naší římskokatolické tradici je pokleknutí postojem modlitby a adorace. Zejména pokud se nacházíte v kostele, ale i na jiných místech, může být skvělým východiskem několikaminutové pokleknutí, které vyvolá v mysli obraz Krista stojícího před vámi. Během těchto prvních minut se snažte zaměřit svou pozornost na Ježíše, zejména s ohledem na velkou lásku, kterou k vám chová bez ohledu na to, co jste udělali. Během klečení se také několikrát zhluboka nadechněte. Nadechněte se na počet čtyř a vydechněte na počet čtyř. To vám pomůže zklidnit nervový systém a přejít od všeho, co jste dělali, k tomuto novému oddanému soustředění na Krista.

Po pěti minutách klečení si zvolte pohodlnou polohu, ve které můžete přiměřeně setrvat po celou hodinu. Může to být sezení na židli, sezení na podlaze, sezení na lavici v kleče nebo sezení na patách. Není povinné zůstat v této pozici celou hodinu, ale čím méně bude vaše tělo obtěžováno, tím více se můžete soustředit na Pána.

Co teď? Uvažujme o pokynech, které dal Ježíš svým apoštolům, když vykonali svou první svatou hodinu. Řekl jim, aby bděli (řecky grēgoreō) a modlili se, aby neupadli do pokušení. Řecké sloveso grēgoreō se v Novém zákoně vyskytuje 22 krát a souvisí s doslovným bděním, ale častěji jde o pozornost vůči Boží přítomnosti (Mt 24,42; 25,13; Mk 13,35.37; 1 Te 5,6; Zj 3,2n; 16,15) a o pozornost vůči našemu vlastnímu srdci (Sk 20,31; 1 Kor 16,13; Kol 4,2; 1 Pt 5,8). Naším cílem při každé modlitbě a zvláště při delší době modlitby, jako je hodina svaté, je otevřít své srdce Pánu. To vyžaduje, abychom byli pozorní vůči Pánu a pozorní vůči svému srdci.

Chcete-li trochu soustředit své myšlenky, otevřete si Bibli na Žalm 139, který začíná slovy "Pane, ty mě zkoumáš a znáš mě". Představte si, že před vámi stojí Ježíš a dívá se na vás. On vás zkoumá a zná vás. Vidí do vašich očí, do vašeho srdce. Vidí všechno. Zná vaše pocity, vaše myšlenky, vaše sny, vaše touhy. A vy si můžete jemně opakovat slova: "Pane, ty mě zkoumáš a znáš mě." A pak si je zopakujte. Podívejte se mu do očí. To vám může pomoci nasměrovat pozornost. Můžete to jemně zopakovat: "Pane, ty mě zkoumáš a znáš mě." Můžete to zopakovat. Když tato slova jemně opakujete, adresujte je Ježíši a věnujte pozornost tomu, co se vám vynořuje v srdci.

Jaké pocity, myšlenky, touhy, obavy, sny máte? Ať už je to cokoli, spojte to s Ježíšem. Pokud cítíte úzkost, řekněte mu o tom. Pokud se bojíte, že selžete, dejte Mu to najevo a požádejte Ho o pomoc. Jste-li si vědomi své nehodnosti, ukažte Mu místa, kde se cítíte nejvíce nehodní. Pokud se na novou zkušenost těšíte, dejte Mu najevo svůj zápal. Pokud přemýšlíte o tom, komu o této svaté hodině řeknete, podržte tuto osobu Ježíši ve svém srdci. Všechno vztahujte na Něho. On je s vámi.

Pokud se přistihnete, že podřimujete nebo že vaše mysl bloudí, není to žádný problém. Stejně tak to dělali i apoštolové. A Ježíš je jen jemně přivolal zpět k pozornosti. Svoji pozornost můžete obnovit tak, že si budete jen jemně opakovat slova Žalmu 139: "Pane, ty mě zkoumáš a znáš mě." Všichni, kdo se na vás obracejí, se mohou vrátit k pozornosti. Pokud chcete, můžete také přejít k jinému verši. Hodina se může zpočátku zdát jako dlouhá doba. Snažte se dobu rozjímání co nejvíce protáhnout. Představte si, že jste s Ježíšem a mluvíte s ním nebo s ním jen tak tiše sedíte (nebo s nebeským Otcem či některým ze svatých). Můžete také pokračovat ve čtení Písma, ale snažte se číst jen kousek po kousku a přemýšlet o něm a hovořit s Ježíšem. Stejně tak se můžete modlit růženec nebo škapulíř Božího milosrdenství nebo nějakou jinou modlitbu, ale snažte se ji modlit pomalu a smysluplně. Například modlitbě Otče náš věnujte celou minutu. Přemýšlejte o slovech a snažte se je vyslovit přímo k našemu nebeskému Otci.

Než se nadějete, uplyne hodina. Zkuste odolat pokušení dívat se stále na hodinky (pokud vám to pomůže pustit čas z hlavy, nastavte si budík). Někdy jsme v pokušení posuzovat sami sebe nebo hodnotit hodnotu naší svaté hodiny. Nezapomeňte, že už pouhé uskutečnění svaté hodiny je dobrou modlitbou. Klidně si toto malé zamyšlení vezměte s sebou, aby vám připomínalo. A hlavně nezapomínejte, že jste milováni a že důvodem, proč si děláte svatou hodinku, stejně jako každou modlitbu, je to, že vás Bůh přitahuje k sobě. Miloval vás dříve, než jste kdy udělali něco, čím byste se mu mohli prokázat, a toužil po tomto čase s vámi mnohem více, než jste kdy toužili vy po tom, abyste byli s ním.

Podle P. Bonifác Hicks, OSB, Duchovní průvodce, 2024 Exodus 90
přeložil a upravil o. Jan Mach, leden 2024

První úroveň roztržitosti

Toužíme po celistvosti a jednotě nad rozdílností o které mluví vědci a mystici. Také víme, že meditace je zkušenostní cestou k tomuto cíli. Víme ale také, že „jakmile začneme meditovat, objevíme první a povrchní rovinu vědomí: nepokojnou, lehkomyslnou, nedisciplinovanou, roztržitou činnost mysli, rozbujelou fantazii.“

Ve chvíli, kdy usedneme k meditaci a snažíme se zaměřit na Slovo, vstoupí dav myšlenek a Slovo dostane pouze občasný pohled. Problém je v tom, že když jsme utišili svoje tělo, necháme aby za nás chodily naše myšlenky. Vandrujeme v denním snění, uličkou myšlenek, plánujeme, doufáme, strachujeme se. Uvnitř jsme stále naplněni věčným hlukem a pohybem, bláznivým vířením odpojených myšlenek. Brzy začínáme cítit nedostatek odvahy a myslíme si, že snad bychom to neměli dělat. Ale vytrvejme! Prostě se zaměřme na Slovo s plnou pozorností a přijměme to, co se stane. Naše myšlenky, ať už jsou jakkoli chaotické, mají také právo existovat. Přijetí je klíčem. Jung řekl: 'Moudrost začíná, když vezmeme věci jak jsou, jinak se nikam nedostaneme.' Jsme ale tolik zvyklí na kritizování a posuzování sebe samých, že když si sedneme k meditaci a myšlenky se začnou tlačit dovnitř, jsme podrážděni. Čím více jsme však podrážděni sebou samými, čím více se snažíme svoje myšlenky potlačovat, tím budou úpornější. Místo sjednocení své mysli ji rozdělujeme: jedna část naší mysli bojuje proti druhé.

Napadá mě obraz: vzpomínám si, jak jsem před lety slyšel o reklamě na meditaci. Na plakátu byl obrázek indického guru v typickém obleku a vzhledu, jak se houpal na surfovacím prkně a jel po vlnách. Pod tím byla věta: 'Nemůžeš zastavit vlny, ale můžeš se naučit surfovat'. Při meditaci je naším surfovacím prknem Slovo, a naše myšlenky jsou vlny. Jednou budeme schopni po nich zkušeně jezdit. Jindy se myšlenky jako vlny uklidní, moře je hladké a klidné, pokojně ležíme na svém surfovacím prkně – Slově a naše mysl je tichá a klidná. A zase jindy kolem víří tolik myšlenek, že ani nemůžeme Slovo najít. Moře se zdá být příliš rozbouřené, než abychom mohli surfovat. Prostě přijmi, že to tak dnes je. A přece někdy i po takovéto meditaci naplněné myšlenkami se přesto cítíme pokojně. Povrch naší mysli a moře může být rozbouřené, ale v hlubině je přesto věčný pokoj, který nás ovlivňuje. Je důležité si pamatovat, že nás myšlenky a obrazy drží ve vězení lineárního času – minulost, přítomnost, budoucnost, ukazatel času. Ve své mysli máme tendenci trávit více času v minulosti a budoucnosti, než v přítomném okamžiku. Tím, že věnujeme pozornost a zvyšujeme uvědomění, necháváme tento ukazatel času odejít. Je tam pouze Nyní, jak to sv. Augustin dobře vyjádřil ve 'Vyznání': „Existují tři způsoby nebo časy: přítomnost minulých věcí, přítomnost přítomných věcí, a přítomnost budoucích věcí...paměť...pozornost...očekávání.“ Aktuální uvědomění zkušenosti je vždy v přítomnosti, v Tady a Teď. Paměť, myšlenky, přinášejí minulost v přítomnosti. Očekávání, myšlenky přinášejí budoucnost v přítomnosti. Skrze pozornost nás meditace učí zůstat v přítomném okamžiku. Jedině v přítomném okamžiku máme přístup k Božské skutečnosti. Pozornost je ve skutečnosti 'úzkou branou vedoucí do života.' Jedině v přítomném okamžiku se čas protíná s bezčasovostí:

Čas minulý a čas budoucí

Co mohlo být a co bylo

ukazují k jednomu konci, který je vždy současný.

Podle T.S.Eliot (Čtyři kvartety)
přeložil a upravil o. Jan Mach, leden 2024

Zkusit, selhat, odevzdat se

Základní dynamika růstu v duchovním životě probíhá prostřednictvím třístupňového procesu, který můžeme shrnout jako Zkusit - Neuspět - Odevzdat se. To se může zdát překvapivé. Pro muže to jistě zní jako nežádoucí (pocit slabosti je pro muže hlavním zdrojem studu). Přesto jej můžeme najít dobře doložený v katolické křesťanské duchovní tradici.

Fundovaně se o hodnotě selhání dozvídáme od svatého Pavla, když píše: "Stačí vám má milost, neboť má moc je dokonalá ve slabosti" (2 Kor 12,9). To ho vedlo k závěru: "Neboť když jsem slabý, tehdy jsem silný" (2 Kor 12,10). Svatý Řehoř Veliký vyjádřil něco podobného o hodnotě růstu v pokoře, když se nám přes veškerou snahu nedaří proniknout do tajemství božské moudrosti: "Když mu totiž síly nestačily ke zkoumání rad Nejvyššího, naučil se s větší pokorou bát, a člověka, kterého jeho vlastní slabost zdržovala od vnitřního poznání, pokora k němu důkladněji připojila" (Moralia in Job, kniha X, č. 7).

Tento pohyb můžeme vidět i v učení svatého Jana od Kříže o nocích, které nás vedou hlouběji do duchovního života. Jedním ze způsobů, jak prožíváme duchovní noc, je selhání. Obraz svatého Jana od Kříže staví na fyzické analogii noci vedoucí k selhání zraku, který je naší základní smyslovou schopností. Podobně jsou duchovní noci zkušeností selhání duchovních sil, kterým jsme začali důvěřovat a máme pocit, že je máme pod kontrolou. Tyto duchovní síly mohou zahrnovat naši důvěru ve způsob, jakým jsme se naučili modlit, nebo naši důvěru, že můžeme dosáhnout určitého pokání. Mezi tyto duchovní noci mohou patřit také zkušenosti s neúspěchem v naší práci nebo službě nebo dokonce v různých vztazích.

Když zažíváme svá omezení, slabosti a dokonce i selhání v oblastech našeho křesťanského života, jsme postaveni před výzvu, jak dál. Máme se jednoduše více snažit? Snížíme své nároky? Budeme se ospravedlňovat? Bít se? Obviňovat někoho nebo něco jiného? Přestaneme se snažit? Žádný z těchto přístupů nevede k růstu. Ve skutečnosti jsou to všechno formy soběstačnosti, což je přesně to, od čeho nás Kristus přišel zachránit, jak to popsal Benedikt XVI: "To je velké zlo, velký hřích, od kterého se my lidé nemůžeme zachránit, pokud se nespoléháme na Boží pomoc" (Urbi et Orbi, Vánoční poselství 2011). Z definice plyne, že se nemůžeme zachránit soběstačností. Růst nepřichází skrze soběstačnost; růst přichází skrze odevzdání se. Odevzdání zahrnuje přiznání naší slabosti, pocítění bolesti z neúspěchu a žádost o pomoc.

Protože se z nás Bůh snaží vybudovat rodinu a již v tomto pozemském životě nás splétá nebeskou láskou, snaží se nám svou lásku a pomoc nejčastěji zprostředkovat prostřednictvím druhých lidí. Naše odevzdání se Bohu proto nejčastěji prochází skrze lidské vztahy. Může to být vztah s blízkým přítelem, duchovním vůdcem, zpovědníkem nebo manželem či manželkou. Navíc, protože náš Bůh je spíše maximalista než minimalista, vede nás zpravidla k tomu, abychom měli více vztahů než méně. Svatý Pavel nám říká, že bychom měli sdílet své slabosti, když ve svém učení používá slovo "chlubit se": "Tím raději se budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc" (2 Kor 12,9).

Zopakujme, že cesta růstu v Kristu vede přes zkoušení, selhávání a odevzdávání se. Je důležité si uvědomit, že se musíme snažit dostatečně tvrdě a mířit dostatečně vysoko, abychom dosáhli svých limitů. Když pak dosáhneme svých limitů a zažijeme různá selhání, vydáme se cestou odevzdání: pocítíme bolest svého selhání, ale pak toto selhání uvedeme do vztahu. Když svá omezení uvedeme do vztahu s Bohem skrze jiné lidské bytosti a s nimi, zažijeme sladký dar společenství. Toto společenství vede k růstu v lásce a stává se předobrazem nebe. Navíc postupně objevujeme dobrou zprávu, že každá slabost je vlastně blízkou příležitostí ke společenství.

Podle P. Bonifác Hicks, OSB, Duchovní průvodce, 2024 Exodus 90
přeložil a upravil o. Jan Mach, leden 2024

Zranitelnost léčí

Jsme stvořeni k tomu, abychom byli ve společenství osob. Je třeba být zranitelný, abychom mohli vstoupit do společenství osob. Je těžké být zranitelní, protože jsme byli zraněni a cítíme stud. Náš stud nás chrání před zranitelností, když to není bezpečné, ale také nám brání být zranitelní, když nám lže a říká, že nejsme hodni lásky a sounáležitosti. Když jsme však schopni být zranitelní s důvěryhodnou osobou a vstoupit do společenství osob, můžeme zažít hluboké uzdravení. Podobně jako svatý Petr, když Ježíš vynesl na povrch jeho stud a pomohl mu být zranitelným, můžeme i my zažít uzdravení, které pramení z toho, že jsme milováni ve své zranitelnosti.

Z Písma se vlastně dozvídáme, že zranitelnost může sama o sobě uvolnit sílu uzdravení. Nejvýraznějším příkladem je vyprávění o muži s uschlou rukou. Představuji si, že ten muž zůstal stát stranou. Navíc pravděpodobně svou uschlou ruku držel skrytou, schovanou nebo přikrytou v oděvu. Takové vady byly důvodem k opovržení a vyvolávaly pohrdání ostatních. Předpokládalo se, že vady pocházejí z hříchu (srov. Jan 9,2), a proto bylo velmi zranitelné nechat je na sobě znát. Zranitelný byl už tím, že odpověděl na Ježíšovu výzvu: "Pojď sem" (Mk 3,3). Po krátké interakci s farizeji a ostatními v synagoze muže pozval: "Natáhni ruku" (Mk 3,5). Evangelium nám říká, že k uzdravení došlo v samotném aktu zranitelnosti: "Vztáhl ji a ruka se mu vrátila" (Mk 3,5). Ježíš nepodnikl žádné další kroky - žádné mluvení, žádné plivání, žádné dotýkání. K přijetí uzdravení stačila samotná zranitelnost. Podobnou dynamiku vidíme i v případě uzdravení deseti malomocných: "[Ježíš] řekl [malomocným]: 'Jděte a ukažte se kněžím'. A když šli, byli očištěni" (Lk 17,14).

Možná nás překvapí, že cesta k uzdravení není cestou úspěchů, ale cestou zranitelnosti. Hlavní výzvou pro nás není dosáhnout hvězdných výsledků, ale spíše sdílet své srdce, zejména ta nejzranitelnější místa v srdci, s druhým člověkem. Jaká je tedy role duchovních disciplín? Na našem úsilí záleží! To znamená, že na našem úsilí záleží do té míry, do jaké směřuje ke stejnému výsledku - ke společenství osob postavenému na službě lásky. Pro toto společenství osob jsou nezbytné jak naše silné stránky, tak naše slabosti. Musíme se naučit dávat své silné stránky do služby druhým. Zejména se musíme naučit stát se bezpečným místem pro zranitelnost druhých. Musíme pracovat na tom, abychom byli důvěryhodní. To vyžaduje překonat naše sobectví a činit ctnostná rozhodnutí. Zároveň to vyžaduje, abychom se podělili o své slabosti, byli zranitelní a nechali se také milovat a sloužit.

o. Jan Mach, leden 2024